Jedním z typů her, ke kterým děti často povzbuzujeme, jsou ty kolektivní. Ty podporují nejen učitelky ve školce, ale mnohdy také ve škole při tělesné výchově. Většinou jsou považovány za pozitivní, neboť spojují dětský kolektiv a utužují jej. Přátelství, která se tak utvoří, se jimi jen zpevní. Tak bychom si to alespoň mohli představovat. Zdaleka ne vždy je však situace tak idylická a jasná, jak by se mohlo zdát.
V první řadě tu máme fakt, že zdaleka ne všechny děti jsou ostatními stejně přijaté. Některé z nich nemají příliš kamarádů a v hrách také příliš nevynikají. Takové pak nejsou přijímány do týmu a tento typ her je pro všechny utrpení. Pro ono dítě to rozhodně není příjemná situace, ostatní pak nejsou nadšeni, že si jen někdo musí zvolit do týmu.
Proto je vždy nutné sledovat vztahy, které v dané třídě panují. Pokud tam máme takové odstrčené dítě, rozhodně není ideální je v podstatě násilím vnucovat ostatním. Namísto toho je vhodné, aby bylo začleněno přirozeně, bez zjevného postrkování učitelem. Je nutné jej podporovat, aniž by to ostatním připadalo jako protekce.
Samozřejmě mnohdy nastanou situace, kdy jsou právě kolektivní hry řešením, které může tento problém vyřešit. V naprosté většině případů jej však tímto naopak jen zhoršíme. Je proto nutné v tomto případě postupovat velmi citlivě, což však bohužel většina učitelů nedokáže.
Něco jiného jsou samozřejmě přirozené kolektivní hry mezi kamarády, které nejsou v podstatě nařízeny nikým dospělým. V takovém případě jsou naopak velmi vhodné a skutečně utužují přátelství i kolektiv jako takový. Navíc pomáhají dětem se navzájem poznat, což jim také rozhodně pomůže.
Je proto potřeba si uvědomit, že i tento typ her má své místo. Nejsou však vhodné vždy a pro každého. Neměly by tedy být součástí běžných osnov a implantovány jen citlivě. Pouze tak budou totiž skutečně všichni spokojeni.